Pro mě to všechno začalo v roce 1972 , mnohem dříve, než se vůbec zrodil první skleněný parní stroj. Někdy v polovině sedmdesátých let, na učilišti, kdy jsem začal objevovat vlastnosti toho kouzelného materiálu - skla. V té době, kdy se člověk učí vyrábět tvary a používat postupy při výrobě, které již vyzkoušel někdo jiný, tak v té době jsem začal zhmotňovat svojí fantasii. Pokud si vzpomínám, tak jeden z prvních výrobků zcela se vymykající směru technického skláře a do té doby snad ani jiným nevyroben, byla skleněná loutka. Přátelil jsem se tenkrát s jednou slečnou která hrála loutkové divadlo a já jsem jí chtěl obdarovat něčím výjimečným. A tak jsem jí vyrobil loutku, marionetu, která měla pohyblivé ruce a nohy a byla zavěšena na skleněných nitích. Paradoxem bylo, že samotná výroba byla otázkou jedné či dvou hodin ale vymyslet způsob jak jí zabalit a transportovat, na to jsem potřeboval několik dní.

K myšlence vyrobit si parní stroj jsem se dostal až o něco později. To už jsem byl po vyučení, plnil výsledky plánovitého rozvoje socialistického hospodářství a do mysli se mi vkrádala myšlenka, že té společnosti, ke štěstí a dokonalosti, cosi chybí. Ano, byl to skleněný parní stroj! …"ses asi zbláznil, to dohromady nedáš"…, …"ti to chodit nebude"…, …"Zahradník zase fušuje"…, tak asi takhle zněly věty podporující rozvoj mladého talentu a posunuly vznik parostroje o deset let. Až do roku 1988, kdy jsem s povolením Národního výboru začal soukromně podnikat, mít vlastní dílnu, čas a žádnou brzdu v podobě vedoucího.

Rozhodnete-li se dělat pohyblivé věci ze skla, tak největší konstrukční i výrobní komplikací je nemožnost použít šroubových, nýtovacích a dalších postupů, jinak zcela běžných a obvyklých při práci s kovem. Nedá se vzít hotová věc ze železa a okopírovat jí ze skla.

Názorným příkladem je výroba diferenciálu pro mé skleněné auto. To je taková ta oteklá roura, co mívají některá auta mezi zadníma kolama. Abych pochopil jeho funkci, tak jsem si jeden na vrakovišti sehnal. Doma jsem ho rozebral a ouha. Ono je to tady sešroubovaný a támhle sešroubovaný a tohle se točit musí, ale tohle zase nesmí, a musí to být v ose, a sakra, má to zuby. No, ozubený kolo ze skla, tak to nás teda v učilišti neučili. Ale já ten diferák chci! Tak vezmu literaturu a zkoumám jak se vyrábí ozubené kolo ze železa. Tady se píše, že zuby mají nějaký modul. Modul je takový souhrn požadavků, aby ty zuby byly dostatečně velké, aby něco vydržely a aby se po sobě odvalovaly, aby pasovaly do jiných zubů a aby…. No jo, ale strojnické tabulky vám přesně popisují zuby z ocele, bronzu, silonu a pro buhví jaký materiál, ale o skle ani čárka. Čím to asi bude? Že by to nešlo? A nebo to nikdo ještě nepotřeboval? Tak jo, tak tedy zuby se frézují. Jak a čím já budu frézovat sklo? Asi to bude lepší vybrušovat. A jsme zase u toho. Technologie používané k zabrušování skla, co jsme se učili, jsou mi k ničemu. Tak jinak. Chci, aby ten zub měl takový a takový tvar a aby byl tak a tak veliký. To bude sranda. To si tajhle vezmu kousek mosazné kulatiny a vysoustružím si ten rádius a potom si udělám takový přípraveček, ten s tím bude točit a já na to nanesu volně vázané brusivo s vodou a zub bude na světě. Cink. Zub, ta mrcha, se vylomil. Tak tudy cesta nevede. Jak dál? Inu, nejlepší by byl diamantový brus. Koupit to nejde, Internet prakticky neexistuje (jsme v roce 1990). Ale nastudoval jsem, že: diamantový bort se váže v niklové lázni pomocí elektrolytického vylučování niklu na elektricky vodivý povrch obráběcího nástroje, zmenšeného o předpokládaný rozměr diamantového zrna jehož zárůst se řídí potřebou poměru rychlosti odebírání materiálu k pevnosti uchycení. No fuj tajbl. Věta která mi doslova bere dech. Teprve s odstupem času zjišťuji, že pochopení té věty bylo na celé samovýrobě to nejjednodušší. Takže jdu shánět diamantový prach. Začínám v jednom zlatnictví a povídám tomu prodavači "Dobrý den, potřeboval bych asi tak hrst malinkatých diamantů". "Víte, chci si udělat frézku na výrobu ozubeného kola ze skla" pokračuji, zatímco prodavač vytáčí číslo do blázince. Nakonec ale uvěřil a přislíbil pomoc, ať se prý zeptám tak za týden. Kupodivu hned druhý, či třetí den mi volá a povídá abych se zastavil, že Georgij mi tam trochu nechal. "Jo a kupte cestou někde tři masový konzervy, on je zbožňuje". A tak jsem se, za tři konzervy vepřového masa ve vlastní šťávě, stal majitelem asi 3ccm umělého diamantového zrna z Ruska. Pak už to jenom chtělo koupit niklovou lázeň, niklovou elektrodu, sehnat regulovatelný zdoj proudu, něco dalších chemikálií a zkoušet. Sláva, pokus se vydařil hned napoprvé. Upínám to do stroje, najíždím se kleněným kolečkem a… cink, kolečko prasklo. Sakra, vždyť vono to skoro vůbec nežere! Jak to? Proč? A znova hledám a ptám se. "Jo pane, ten dijámant se musí voživit", povídá mi jeden odborník. Asi ho mám polejvat živou vodou, myslím si. "S tím se musí nejdřív zajet do karborunda, von vám vodrbe ten nikl až začne čumět ten dijámant". Hotovo. Jednoduché, prosté, účinné. Radost pohledět, nástroj žere jak státní banka. Brousím hlavní diferenciálové kolo. Počet zubů 57. U 55. zubu se mě zmocňuje euforie, přitlačím trochu víc a …cink. Zub je v… . No vlastně je tam celé kolo, všechna práce, protože to se nedá opravit, to musíte vyrobit celé znova. Co to znamená? Vzít rouru průměr 50mm, pomocí speciálních kleští z grafitu (jasně, že mojí výroby, na tyhle srandičky se nic koupit nedá) vytočit polotovar budoucího kola. Připravit si osu s paprskama a vtavit jí do středu toho kola. Bacha, nesmí to, pokud možno, vůbec házet a to ani ve směru radiálním a ani axiálním. A šup s tím do pece aby se odstranilo pnutí. Temperační cyklus trvá 6 hodin. Když to vystydne, upne se to do stroje a obrousí na přesný vnější průměr. Pak se to upne jinak a pomocí dělícího kotouče se začnou brousit zuby znova. A hlavně klid, nic neuspěchat a čím víc těch zubů je, tím pomaleji najíždět do záběru. A pak? Sláva, potlesk, mám hotové ozubené kolečko. Na tom diferenciálu jich je, různě velkých, šest. Tak mnoho úspěchů, nebudeme vás rušit a až to bude hotové, tak se přijďte pochlubit.